Emílie Novotná

"Jedeš je tam mít ráda."
 

"Jak by se ti líbilo jet na Papuu Novou Guineu?" Zeptal se mě před více než rokem salesián Gambi (jako Gambrinus, je to vtipný fella, ale teď trůní v Římě, tak raději velevážený, pozn. redakce).

"Jasně! Klidně, to zní skvěle!" Odpověděla jsem bez váhání. O pět minut později jsem seděla u sebe v pokoji a googlila, kde ta Papua vlastně leží.

Když mi bylo asi 12 let, vyprávěl jeden otec salesián o své cestě do Afriky, kde navštívil dobrovolníky, kteří tam s projektem Adopce na blízko vyrazili. Doteď si živě pamatuji, jak mě celá myšlenka dobrovolnictví nadchla. "Tam pojedu! Tomu věřím, to je dobrá věc," řekla jsem si.

Léta plynula, mezitím jsem vyjela v šestnácti na rok do Norska, kde jsem mohla bydlet v místní (mojí druhé) rodině a studovat na střední škole jako pravá norka. :)

Vrhla jsem se do učení angličtiny, práce s dětmi mě vždycky bavila. Protože jsem chtěla před svojí roční dobrovolnou službou nastoupit na vysokou školu (a kupodivu mě přijali na medicínu), ale zároveň jsem dokončila Cagliero - přípravný dobrovolnický kurz, vyrazila jsem po gymnáziu na měsíc do Bulharska, kde mě obklopily romské děti a já si je okamžitě zamilovala (což mi zůstalo doteď - nejčastěji ve svém rodném městečku vídám krom své rodiny kamarády z romských rodin).

Pohltila mě medicína a já se ráda nechala. Jsem moc vděčná za všechny příležitosti, které jsem během svého studia dostala - práci na paliativním oddělení, která mě uvedla do světa medicíny tím nejněžnějším a nejlaskavějším způsobem, vynikající studentský projekt Medicinaulici, který pomáhá zajišťovat péči o lidi bez domova a upíná zrak k těm, kteří jsou často pro okolí neviditelní. Vážím si zkušeností z interního příjmu během doby covidové a těch z psychiatrické nemocnice Bohnice. 

Asi pro nikoho z rodiny a blízkých nebylo velkým překvapením, když jsem opět otevřela téma roční dobrovolné služby, přesto jsem byla dojatá jak laskavý a podporující postoj moje okolí zaujalo. Děkuji vám!